Pardubický případ: nový antisemitismus a morální dezorientace Západu

 

Abych pravdu řekl tak tento text jsem začal psát už minulý týden, tuším že to bylo v neděli. Bylo něco po poledni, když jsem si zrovna kupoval opožděnou snídani ve svém oblíbeném obchodě. Z fádní každodennosti, mě  vyrušil až stojan, s novinami kde stály titulky jako -Teroristé v Česku . The Earthquake Faction , anonymní propalestinská  skupina která se přihlásila ke žhářskému útoku na zbrojařskou firmu LPP Holding. Událost která se stala nemá význam jen jako lokální tragická kauza. Význam je daleko širší, zapadající do kontextu „progresivní“ linie západního myšlení.

Musím začít několika rozlišeními, protože bez nich se o podobných věcech nedá vůbec přemýšlet.

Mohu uznávat, že Palestinci mají politická práva. Mohu uznávat, že jejich utrpení je skutečné. Mohu být kritický k izraelské vládě, k vojenským rozhodnutím i k širšímu strategickému rámci války. Ale nemohu udělat ještě jednu věc a přitom si zachovat elementární intelektuální poctivost. Nemohu obléct islamistické nebo protižidovské násilí do jazyka emancipace a dál předstírat, že stále mluvím o lidských právech. V okamžiku kdy někdo používá oheň, zastrašování a politický nátlak jako prostředek „odporu“, přestává pro mě být podstatné, jak emocionálně líbivý  slovník kolem toho vytvoří. Podstatné je, že se pokouší nahradit argument destrukcí. V pardubickém případě české orgány mluví o teroristickém útoku a účasti na teroristické skupině, veřejně se objevily vazby na propalestinskou symboliku a hrozby vůči firmám s vazbou na izraelský obranný průmysl. Pokud se tato veřejně popsaná verze potvrdí, pak tu nemáme „jen radikalizovaný aktivismus“, ale pokus použít strach jako nástroj politiky.

Právě tady začíná můj skutečný problém se značnou částí dnešního západního „progresivního“ prostředí. Ne s jeho soucitem. Ne s jeho citlivostí k utrpení. Můj problém začíná tam, kde se empatie rozpadá v etickou dezorientaci. Kde lidé už nerozlišují mezi podporou utlačovaných a podporou ideologií které by po získání moci tyto údajně hájené hodnoty nelítostně rozdrtily. Kde se slova jako solidarita, dekolonizace a odpor stávají morální nálepkou a emoční manipulací pro věci, které by ještě před několika lety každý bez váhání označil za fanatismus, bigotnost nebo teror.

A to je přesně důvod, proč je pro mě tak znepokojivé když se v podobném případě setkává radikálně levicový, feministický nebo queer sebeobraz s politickým násilím páchaným ve jménu Palestiny. To není jen ironie. To není jen epistemická nekonzistence. To je symptom hlubší civilizační poruchy. Jestliže se někdo veřejně identifikuje se světem feminismu, sexuální svobody, menšinových práv a emancipace, a současně se pohybuje v morálním enviromentu, který omlouvá nebo přímo podporuje síly typu Hamásu, pak už neháji lidská práva. Pak jen používá slovník jejich propagandy jako znak kmenové příslušnosti. A to je něco úplně jiného.

Nejtrapnější na celé věci je, že tento rozpor není nijak subtilní. Není to filosofická jemnost, která by vyžadovala mimořádné rozlišování. Je to naopak jedna z nejprimitivnějších morálních srážek, jaké si lze představit. Buď věřím v rovnost mužů a žen, nebo ne. Buď věřím, že homosexuálové mají právo žít beze strachu, nebo ne. Buď věřím ve svobodu projevu a svědomí, nebo ne. Pokud těmto věcem opravdu věřím, nemohu zároveň sympatizovat s ideologickým světem, který ženy podřizuje mužům, homosexualitu chápe jako zvrhlost a svobodu projevu omezuje tam, kde začíná údajná urážka posvátného. Tady není žádná vyšší dialektika. Tady jde o ztrátu úsudku.

V posledních letech jsem si stále zřetelněji uvědomoval, že značná část vzdělané západní veřejnosti už ve skutečnosti nehodnotí ideje podle jejich obsahu, ale podle symbolického postavení jejich nositelů. Kdo je považován za slabšího, dostává předem morální kredit. Kdo je považován za mocnějšího, vstupuje do debaty jako podezřelý. A jakmile se jednou tento rámec ustaví, fakta přestávají být rozhodující. Už se neptáme- Co tato ideologie skutečně chce? Jak zachází se ženami? Jak zachází s homosexuály? Jak zachází s disidenty, odpadlíky, s menšinami uvnitř vlastní společnosti? Místo toho se ptáme- Kdo zde vypadá jako historicky znevýhodněný? Kdo nese estetiku oběti? Kdo umí přesvědčivě mluvit jazykem odporu? A od té chvíle je etický rozsudek v podstatě hotov.

Jenže slabost není ctnost. Historická křivda není očištění. A identita oběti nezaručuje morální nevinnost. To je jeden z největších omylů současného levicového myšlení. Lidé si zvykli, že jakmile je nějaké hnutí zasazeno do schématu kolonizovaný proti kolonizátorovi, je téměř neslušné zkoumat co by toto hnutí udělalo se svobodou kdyby zvítězilo. A přesně to je ta otázka, kterou pokládám jako první. Nezajímá mě pouze proti komu někdo bojuje. Zajímá mě, za co bojuje. Zajímá mě, jaký svět chce vytvořit. Zajímá mě, co by udělal ženám, gayům, sekulárním lidem, kritikům náboženství a všem, kdo odmítají žít pod diktátem posvátné politiky.

A tady je odpověď v případě Hamásu a příbuzného ideologického prostředí naprosto zřejmá. Tito lidé nechtějí liberální společnost. Nechtějí společnost založenou na individuálních právech. Nechtějí rovnost žen. Nechtějí bezpečí pro homosexuály. Nechtějí svobodu od náboženského nátlaku. Nechtějí ani ten typ pluralismu, bez něhož vůbec může existovat prostředí, v němž dnešní západní aktivisté normálně žijí a vykonávají svůj aktivismus. Chtějí něco jiného. Chtějí teokracii. Nábožensko-politický řád, v němž svoboda znamená poslušnost správné autoritě, dobré jednání je jen dle správné tradice a spravedlnost znamená vítězství správného kmene.

Právě proto považuji za tak výmluvné, když se v evropském prostoru objeví lidé, kteří jsou sociálně a kulturně produktem západního liberalismu, ale svou energii investují do omlouvání sil, jež by tento liberalismus rády zničily. To není jen politický omyl. To je akt morálního sebezrušení. Je to důkaz, že lze být vzdělaný, citlivý, sociálně sofistikovaný a zároveň zcela ztratit schopnost rozeznat základní rozdíl mezi obranou práv a obranou fanatismu.

V pardubickém případu je na tom nejzávažnější nejen údajný čin sám a jeho možná trestněprávní kvalifikace, ale i rychlost, s níž se kolem něj vytvořil obranný symbolický rámec. Mám na mysli konkrétní reakci okruhu Prague4Palestine Youth a několika podporovatelů, kteří se veřejně postavili za obviněné, zpochybňovali kvalifikaci věci a začali celou událost okamžitě číst prizmatem státní represe a solidarity s Palestinou. A právě to je součást problému. Pozornost se velmi rychle přesouvá od otázky, zda šlo o vědomé zastrašování a politický nátlak, k otázce, zda stát nepřehání, zda nejde o kriminalizaci aktivismu a zda není třeba „více kontextu“. Protože ukazuje, že pro část veřejnosti už násilí není posuzováno podle své povahy, ale podle ideologického dresu pachatele.

To je etické selhání.

A s tímto kolapsem těsně souvisí nový antisemitismus. Nemám tím na mysli jen starý,  antisemitismus primitivního typu. Nemyslím jen karikatury, rasové teorie nebo otevřenou nenávist k Židům jako Židům která je bohužel opět na vzestupu. Mám na mysli něco rafinovanějšího a právě proto v současnosti možná nebezpečnějšího. Myslím antisemitismus, který se necítí jako nenávist. Myslí si o sobě, že je humanistický. Myslí si o sobě že bojuje proti útlaku. Ale ve skutečnosti funguje tak, že židovský stát i sami Židé jsou vystaveni morálnímu testu, který se nepoužívá na nikoho jiného.

Násilí proti Židům je okamžitě kontextualizováno. Násilí páchané Židy nebo izraelským státem je okamžitě esencializováno. Jedno je vysvětlováno jako reakce, frustrace, výsledek dějin. Druhé je vykládáno jako odhalení hlubší zkaženosti. Jedna strana dostává nekonečný prostor pro své důvody. Druhá musí neustále dokazovat, že vůbec má právo se bránit a i pak je její obrana velmi často chápána jako další důkaz viny. To je struktura která už dávno není normální kritikou státu. To je morální posedlost.

V podobných případech mě proto nezajímá jen to, zda někdo vysloví explicitně antisemitský slogan. Zajímá mě, zda celá logika jeho činu není už sama vystavěna na představě že židovská spojitost vytváří zvláštní legitimní cíl. Že vazba na Izrael nebo izraelský obranný průmysl sama o sobě přesouvá nějakou firmu do prostoru morálního odstřelu. Že proti ní lze použít násilí a stále si zachovat pocit vyšší spravedlnosti. Právě tady se nový antisemitismus setkává s radikálně levicovou estetikou. Ne jako rasová nenávist, ale jako pocit morální licence.

Musím také trvat na dalším rozlišení, jinak se vše zvrhne v hloupý tribalismus. Kritika islamismu není nenávist k muslimům. Kritika Hamásu není lhostejnost k palestinským civilistům. Kritika levicového antisemitismu není obhajoba každého kroku izraelské vlády. To všechno jsou laciné zkratky, kterými se dnešní debata kazí. Já nechci démonizovat muslimy. Naopak. Právě proto odmítám mlčet o ideologiích které nejdříve ničí muslimské společnosti zevnitř a pak ohrožují všechny ostatní. Právě proto odmítám přenechat veřejný jazyk lidem kteří každou kritiku teokratického fanatismu vydávají za rasismus nebo mě označí islamofobem. Tím se nechrání menšiny. Tím se jen chrání špatné ideje před přesným pojmenováním.

Stejně tak odmítám předstírat, že lidé v Gaze nebo jinde nemají reálné křivdy. Samozřejmě že mají. Jenomže reálná křivda není argument pro přijetí vražedné ideologie. Není to argument pro kult mučednictví. Není to argument pro antisemitismus. Není to argument pro politiku která používá vlastní civilisty jako materiál v náboženské válce. Toto je mimochodem další znak dnešní morální zmatenosti. Mnozí lidé už nejsou schopni současně držet dvě pravdy. Že palestinští civilisté mohou trpět skutečným bezprávím a že Hamás může být současně morální katastrofou. Že lze odsoudit zbytečné utrpení civilistů a současně neztratit orientaci v tom, co představuje teokratický fanatismus který si je bere jako štít a jejich utrpení jako nástroj emoční manipulace.

Místo toho se stále znovu vracíme k marxistickému schématu vykořisťovatel a vykořisťovaný. Kdo trpí, ten je dobrý. Kdo je silný, ten je zlý. Jenže v dějinách to tak nikdy nefungovalo. Existují oběti, které by po vítězství páchaly ještě větší zvěrstva. Existují utlačovaní, kteří sami sní o společnosti založené na ponížení jiných. Existují lidé s reálnou bolestí, kteří přesto propadli nenávistným idejím. A pokud to nedokážeme připustit, pak nerozumíme ani politice, ani morálce.

To vše mě vede k širšímu závěru. Největší slabinou Západu dnes není nedostatek informací. Není to ani jen polarizace společnosti o které se často mluví. Největší slabinou je ochota vzdát se vlastních nevyjednatelných hodnot ve chvíli, kdy jejich nepřítel umí mluvit jazykem oběti. Práva žen se najednou stanou vyjednatelnými. Práva homosexuálů se najednou stanou kulturně relativními. Svoboda projevu se najednou stane „západní hegemonií“. A to vše se děje ne pod tlakem vojenské porážky, ale pod tlakem morálního sentimentu.

To je podle mého soudu, ta nejhlubší vrstva pardubického případu. Nejde jen o to, že několik lidí mohlo spáchat čin, který má povahu politického násilí. Jde o to, že tento čin vyrůstá ze širšího prostředí v němž se část vzdělané společnosti odnaučila rozlišovat mezi odporem a fanatismem, mezi solidaritou a sebezradou, mezi emancipací a barbarstvím. A když se tato schopnost ztratí, nepřestáváme být inteligentní. Přestáváme být civilizovaní.

Říkám to zcela přímo. Jestliže se radikálně levicová, feministická nebo queer skupina dopustí teroristického činu proti cíli spojovanému s Izraelem a čin omlouvá Palestinou, pak pro mě nejde jen o bezpečnostní nebo právní problém. Je to morální obscénnost. Je to výsměch ženám, gayům, sekulárním Arabům, ex-muslimům, disidentům a všem, kdo v reálném světě nesou důsledky islamistické moci na vlastním těle. Je to také výsměch samotné Palestině, protože z legitimní politické otázky dělá nosič teokratické a protižidovské nenávisti.

A nakonec je to výsměch Západu samotnému, protože ukazuje že lze vyrůst v prostoru svobody, rovnosti a práv, a přesto dospět k přesvědčení, že nejvyšší formou morálního života je omlouvat síly, které by tuto svobodu, rovnost a práva zlikvidovaly.

V takových chvílích se neukazuje jen vina jednotlivců. Ukazuje se stav civilizace. A ten stav je, obávám se, mnohem horší, než si většina lidí připouští.